Čím víc pracuju s interiéry, tím víc se mi líbí, když jsou tiché. Ne nudné, ale tiché – jako pokojné místo, kde můžeš slyšet svoje myšlenky. Možná je to tím, že žijeme v době, kdy jsme přesyceni barvami, hlukem, dojmy. Proto miluju interiéry, které působí jako hluboký nádech.

Poslední projekt byl pro klientku, která si přála „klidný byt, kde budu moct psát“. Její zadání mi znělo skoro jako haiku. Začala jsem ladit odstíny – jemné pískové, světle šedé, sem tam kapka tmavšího dřeva. Žádný výstřední prvek, jen vrstvení textur. A světlo. Tolik světla, kolik prostor dovolí.

Jedna věc, kterou často klientům říkám: „Interiér nemusí křičet, aby byl krásný.“ Někdy stačí vybrat správnou lampu a dát ji do správného kouta. A ona udělá víc než tisíc doplňků.

Když pak klientka seděla ve své nové pracovně a řekla „Tady to konečně zní jako já“, věděla jsem, že jsme na správné cestě. Interiér má být zrcadlo, ne maska. A když ladím detaily, jako jsou úchytky, závěsy nebo typ dřeva na stole, cítím se trochu jako když zdobím dort – jen místo čokoládových hoblin používám lněné závěsy a jemný samet.