Barvy ticha – proč mám ráda interiéry, které šeptají
Čím víc pracuju s interiéry, tím víc se mi líbí, když jsou tiché. Ne nudné, ale tiché – jako pokojné místo, kde můžeš slyšet svoje myšlenky. Možná je to tím, že žijeme v době, kdy jsme přesyceni barvami, hlukem, dojmy. Proto miluju interiéry, které působí jako hluboký nádech.
Poslední projekt byl pro klientku, která si přála „klidný byt, kde budu moct psát“. Její zadání mi znělo skoro jako haiku. Začala jsem ladit odstíny – jemné pískové, světle šedé, sem tam kapka tmavšího dřeva. Žádný výstřední prvek, jen vrstvení textur. A světlo. Tolik světla, kolik prostor dovolí.
Jedna věc, kterou často klientům říkám: „Interiér nemusí křičet, aby byl krásný.“ Někdy stačí vybrat správnou lampu a dát ji do správného kouta. A ona udělá víc než tisíc doplňků.
Když pak klientka seděla ve své nové pracovně a řekla „Tady to konečně zní jako já“, věděla jsem, že jsme na správné cestě. Interiér má být zrcadlo, ne maska. A když ladím detaily, jako jsou úchytky, závěsy nebo typ dřeva na stole, cítím se trochu jako když zdobím dort – jen místo čokoládových hoblin používám lněné závěsy a jemný samet.
Když město dýchá – moje postřehy z urbanistického návrhu pro malé město
Miluju práci s měřítkem. Někdy řeším světla v koupelně, jindy plánuju pohyb lidí skrze celé náměstí. Právě teď pracuju na urbanistickém konceptu pro jedno menší město v podhůří. Většina lidí si možná představí, že „městský návrh“ je spíš pro Prahu nebo Brno, ale právě u těch menších sídel může mít každé rozhodnutí hluboký dopad.
Jedním z klíčových momentů bylo pro mě pochopení, jak moc lidi ovlivňuje způsob, jakým se ve městě pohybují. Když si sednete na lavičku v parku, sledujete děti běhat po stezce, slyšíte cinkání kol a najednou víte, že tohle místo dýchá. Ale aby dýchalo přirozeně, musí být navržené chytře – nenápadně, lidsky.
Učili nás na škole, že město je organismus. Ale realita je ještě složitější – je to organismus se silným egem, s historií, s očekáváními. Každý dům, každý strom, každá lavička něco říká. Moje práce není diktovat, ale naslouchat.
Třeba tím, že neudělám náměstí „moderní“ jen proto, že se to nosí. Ale vrátím do něj vodu, kameny z původní dlažby a nechám tam dost prostoru pro trhy a sousedské akce. Architektura města je o komunitě víc než o betonu.
Sladký útěk mezi mouku a máslo
V posledních měsících mě překvapilo, jak moc mi může pár hodin v kuchyni pročistit hlavu. Po dlouhém dni nad urbanistickými návrhy, řešením stínění oken nebo hledáním kompromisů mezi klientským přáním a technickými normami si často oblékám zástěru a mizím do svého malého „laboratoria chutí“.
Pečení dortů pro mě není jen koníček – je to forma meditace. Všechno má svůj rytmus, všechno má řád. Ušleháš bílky? Musí být úplně čistá mísa. Pečeš korpus? Nesmíš otevřít troubu dřív, jinak se propadne. V tom je to podobné jako architektura. I tady se chyby ukážou, když nejsi důsledná. A i tady hraje estetika stejně důležitou roli jako funkce.
Minulý týden jsem pekla narozeninový dort pro malou neteř. Chtěla „duhový, s jednorožcem a leskem“. No… výzva. Ale výsledek mi připomněl, proč to dělám – protože stejně jako když klient vidí hotový interiér, i tady vidíš v očích radost. A ta stojí za všechnu tu práci.
Zkoušela jsem teď nový recept na pistáciový mousse dort se slaným karamelem. Kdybych mohla, navrhla bych k němu i interiér – jemné olivové stěny, zlaté akcenty a měkké světlo. Možná jednou vytvořím celý „cukrářský showroom“, kdo ví. 🙂