Miluju práci s měřítkem. Někdy řeším světla v koupelně, jindy plánuju pohyb lidí skrze celé náměstí. Právě teď pracuju na urbanistickém konceptu pro jedno menší město v podhůří. Většina lidí si možná představí, že „městský návrh“ je spíš pro Prahu nebo Brno, ale právě u těch menších sídel může mít každé rozhodnutí hluboký dopad.

Jedním z klíčových momentů bylo pro mě pochopení, jak moc lidi ovlivňuje způsob, jakým se ve městě pohybují. Když si sednete na lavičku v parku, sledujete děti běhat po stezce, slyšíte cinkání kol a najednou víte, že tohle místo dýchá. Ale aby dýchalo přirozeně, musí být navržené chytře – nenápadně, lidsky.

Učili nás na škole, že město je organismus. Ale realita je ještě složitější – je to organismus se silným egem, s historií, s očekáváními. Každý dům, každý strom, každá lavička něco říká. Moje práce není diktovat, ale naslouchat.

Třeba tím, že neudělám náměstí „moderní“ jen proto, že se to nosí. Ale vrátím do něj vodu, kameny z původní dlažby a nechám tam dost prostoru pro trhy a sousedské akce. Architektura města je o komunitě víc než o betonu.